Naše společnost se specializuje na řešení daňových sporů, zejména s finančními úřady a finančními ředitelstvími. Na tomto poli sklízíme velké úspěchy. To zejména díky liknavosti berních úředníků. Ti jsou sice pány daňového řízení, což se v praxi projevuje tím, že jen málokdy je poplatník úspěšný se svou věcí již v první fázi sporu, tj. v daňovém řízení vedeném před finančním úřadem či finančním ředitelstvím. Avšak nezákonné postupy úředníků nemohou obstát v případě spravedlivého procesu, kterého se poplatník prvně může dočkat teprve před soudem.
Je smutnou skutečností, že drtivá většina daňových sporů není vůbec o daňových zákonech, jakými jsou např. zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů či zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Z našich zkušeností vyplývá, že v drtivé většině případů poplatník účtuje zcela v souladu s těmito zákony a také jeho daňová přiznání bývají prosta jakýchkoliv chyb. Předmětem daňových sporu tak, pro mnohé překvapivě, bývá otázka, zda došlo k uskutečnění toho, co poplatník tvrdí ve svém daňovém přiznání a co je také zaznamenáno v jeho účetnictví. To zejména v situacích, kdy se jedná o obchody s jiným subjektem, který se z nějakého důvodu stal pro správce daně podezřelým.
Lze tak shrnout, že daňové spory nejsou zpravidla o znalosti a výkladu daňových zákonů, které jsou předmětem studia všech daňových poradců, jako spíše o znalosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a zejména pak judikatury správních soudů. Bohužel zákon o správě daní a poplatků se již tak hojnému zájmu daňových poradců netěší, a to už vůbec nemluvě u stále se v čase vyvíjející judikatuře Nejvyššího správního soudu. Také tato skutečnost přispívá k tomu, že v průběhu daňových kontrol jsou obrovskému množství poplatníků zcela upírána jejich zákonem garantována práva, což následně velmi často ústí ve zcela zbytečné, leč mnohdy astronomické doměrky.